Na podzim jsem se vypravila na Island. Mimo jiné jsem se těšila na to, jak si koupím nějaké místní rouno na předení a okouknu tradiční Islandské svetry, zvané lopapeysa. Před mnoha lety jsem dostala darem dvě soupravy na upletení takových svetrů, tedy klubíčka, podrobný návod a katalog. Jeden svetr jsem tehdy upletla po islandsku, druhý po česku a po různých peripetiích způsobených páráním a přeplétáním mi dodnes (no dobře, je to přes 40 let) část tehdejší příze zůstala a její kvalita je téměř stejná.

Po Islandu pobíhalo hodně oveček, jejich rouno je husté a dost hrubé, tipuji tak kolem 30 mikronů, takže na holé tělo jen pro odolné. S jedním beranem jsem si popovídala poblíž vodopádu Skogafoss, tvářil se dost nerudně, tak jsem raději vycouvala. Kousek od vodopádu je neméně zajímavé národopisné muzeum Skogasafn se spoustou kolovratů, tkaných a pletených výrobků, vyšívání a tak dále, o tom příště.
Ovce se na jaře vypustí a až do podzimu se volně potulují po horách. Na podzim je pastevci shánějí do údolí a majitelé je na zimu odvedou domů. Pomáhá každý, je to taková obdoba našich dožínek.

Ovce se naženou do centrální části a pak se podle barev a značek třídí do jednotlivých trojúhelníků.

U každé turistické atrakce – vodopády Gullfoss, Geysir, Thingvellir – byl obchod společnosti Icewear s tradičními svetry, ale pořád to nebylo to, co jsem hledala.

Moc lidí jsem oblečených v těchto tradičních svetrech neviděla, byl přelom září a října, teplota bývala kolem 5-8 stupňů Celsia a i když jsem do kufru přibalila svůj svetr, nakonec jsem ho vůbec nepotřebovala, stačila tenká nepromokavá bunda. Někde jsem četla, že na Islandu nemají počasí, ale ukázky počasí, a opravdu je tomu tak, po čtvrt hodině usilovného deště na pláži Dyrholaey jsme popojeli kousek ke skalnímu útvaru a najednou byla modrá obloha a po dešti ani památky. To jsme zažívali opakovaně.

V knihkupectví v Reykjaviku jsem měla možnost koupit návod v islandštině nebo angličtině, ta zvítězila, i když vzory byly v islandské verzi trochu zajímavější.

Poslední den před odletem jsem prochodila Reykjavik a konečně našla a ocitla jsem se v pletařském ráji – obchod Handknitting Association of Iceland. Tři místnosti nacpané tradičními svetry a dalšími pletenými doplňky a vzadu v koutě – ano, bylo tam i islandské rouno, čtyři barevné odstíny, které jsem tam nemohla nechat, bylo objemné, ale moc nevážilo, takže se mi ho nakonec podařilo do kufru napěchovat

Musím přiznat, že mě překvapilo několik věcí. Tradiční svetry lopapeysa jsou i nadále stejně kousavé jako byly před 40 lety, mnohé z úpletů, hlavně čepice a čelenky jsou podšité látkou aby nekousaly, podobný postup jsem viděla ve Skotsku, tamní vlna je také hladová a pletené doplňky z ní vyrobené v Asii (ne, fakt jsem se neupsala) byly podšité měkkým bavlněným úpletem. Svetry jsou úžasně lehké a nadýchané, je to dané tím, že jsou pleteny z příze, která je hodně vzdušná a lehoučká, jde o jen lehce stočená vlněná vlákna, ale izolační vlastnosti jí zřejmě zůstávají, příze typu lettlopi je trochu pevnější, příze plottulopi je hodně rozvolněná, lze s ní opatrně plést nebo jí použít jako materiál pro předení.

V knihkupectví na ulici Laugavegur v Reykjaviku něco jako Pařížská ulice v Praze, jsem koupila, mimo jiné :-), manuál na upletení pravé lopapeysy v 8 velikostech a 16 variantách a těšila se, jak se do pletení po návratu pustím. Jak to probíhalo, najdete v další části vyprávění.

A na závěr ještě pár fotografií z Islandu.